Stalingrad 2010 z pohledu německého pěšáka

Po dlouhém utrpení ve zbořených domech Stalinovy pevnosti, jsme se naposledy a z posledních sil pokusili proklestit si cestu z obklíčené pasti na řece Volze.
Sváděli jsme těžký boj o traktorový závod, který nakonec nepřítel vyklidil a přesunul se do dalších ještě vražednějších obraných postavení. Viděl jsem padnout mnoho svých kamarádů ve zbrani při snaze, ze všech svých a to již tak dost skrovných sil, porazit několikanásobnou přesilu, po zuby ozbrojených sovětů, dobře vystrojených a uvyklých na sníh a krutou zimu. Po hrdinné zteči se nám nakonec, po ústupu nepřátel, podařilo získat do svých rukou velkou budovu, která byla téměř na dosah svobodě. Naše jednotky již však velmi prořídli a na pokračování útoku nám nezbývali síly. Poté přišel mohutný sovětský protiútok, sověti útočily v obrovských lidských vlnách a zdálo se, že ani obrovské ztráty nepodkopali jejich vůli nás zničit. Bránili jsme se hrdině, ve snaze udržet naději pro nás a mnoho našich kamarádů. A to i po té, co jsme byli vytlačeni z přízemí budovy do prvního patra. Byl jsem odříznut, sám v přízemí, obklopen jen nepřáteli. Pokusil jsem se pomoci té hrstce statečných, kteří drželi ještě tuto budovu nasáklou krví německých vojáků a zavalenou hordou sovětů. Průrvami ve zdech budovy jsem vypálil několik dávek směrem k nepříteli, mířil jsem dobře, dva nebo tři sověti se zhrotili k zemi. Vyplížil jsem se ven a plazi jsem se sněhem k díře ve zdi, která jak se zdálo byla dříve hlavním vstupem do budovy. Při letmém pohledu dovnitř jsem zahlédl dalšího sověta, vypálil jsem a voják v beranici zasažen zmizel za hromadou trosek. Pak jsem však ucítil bodavou bolest a ztratil jsem vědomí. Jak to kdo na mne vystřelil? K vědomí jsem přišel až v sovětském zajetí, byl to zázrak že jsem přežil, německý doktor, který mi vyoperoval kulku z nohy, mi potvrdil, že byla vypálena z naší zbraně. Tak tedy pro mne válka skončila, snad bůh dá a shledám se svými blízkými. Avšak bůh není, padl totiž v ulicích Stalingradu.